hipiry

Narodil jsem se s dírou v srdci. Vždy jsem cítil, že tam je, že mě část chybí. I když nebyl žádný objektivní důvod si to myslet, vždy jsem to tak cítil. A vždy jsem cítil, že někde ve světě ta chybějící část je. Slýchal jsem, že jsem naivní a sám pochyboval, zda jenom nevěřím v pohádky. Nikdo mě to neučil, sám jsem vždy cítil, že se pod tlakem druhých nesmím dát. A tak jsem si za tu naivitu a pohádky bojoval. Hledal jsem chybějící část v knihách a přečetl vše, co mi přišlo pod ruku. Hledal jsem ji v moudrosti filozofů, vědě, psychologii, hinduismu i buddhismu. Nenašel jsem ji tam. Hledal jsem ji v přátelích a blízkých, abych je bolestivě ztrácel a zalykal se samotou. Hledal jsem ji v samotě a v sobě a místo ní v sobě našel odvahu. Odvahu vystavit se svým strachům, nemyslet na sebe a svou bolest, pomoct druhým a snažit se vylepšit svět. Když se mi ji nedařilo najít, snažil jsem se ji stvořit. Po celý život jsem byl neúplný člověk, celou dobu jsem cítil, že chybějící část tam někde je.

Volám do prázdna její jméno Svůj hlas za ozvěny nenávidím. Přihlížím přírodní katastrofě, Jak životní láska mi v ní tone. Láme mi to srdce, Už mnohokrát polámané. Už citu ve mně nazbyt není, S poslední kapkou do zapomnění Spadnu i já, stanu se zimou. Mrtvým staletým stromem, Co pahýly vzpíná vzhůru, Kde snad v jiném vesmíru… Má láska nestala se danajským darem Kde můžu něžně dotknout se její tváře Kde namísto o bolesti Můžu zpívat o radosti Kde můžu ji držet a chránit Kde nebudu muset sama sebe ztratit. Jaká ironie, nic lepšího jsem v sobě ještě neměl. Nestačí to, ale jak mám vzdát poslední lásky příděl? Mám se stát zimou, vně i uvnitř chladem. Pro tebe to dožiju, i když lidství zbaven.

Jsou to zvláštní časy… říkám si, co s námi udělají. Jestli neotupíme, když je všude válka, strach a bída a éterem se jako zdivočelý přízrak prohání s ječením beznaděj. Těžko najít někoho, kdo by teď věřil, že nás čeká pozitivní budoucnost. Sám jsem tak nějak zlomil hůl nad tím, že mě budoucnost čeká, někde minulý rok. Prostě jsem to přijal a vypořádal se s tím tak, že jsem tomu všemu začal s hromadou cynismu říkat život. Je to samozřejmě do jisté míry nadsázka. Když bych ztratil veškerou naději, tak bych se zabil. Svou budoucnost jsem tak nějak vzdal proto, jak nefér je, že nedosáhnu na bydlení. Ale to je samozřejmě hodně o tom, že jsem sám. Člověk by v mém věku neměl být sám. Dávají mu to sežrat i zákony a celkově společnost. Nenápadně, plíživě. Samozřejmě, že je to opět o tom. Asi bych nebyl, kým jsem, pokud bych se obešel bez extrémních experimentů a tak jsem si pořídil na vrch toho všeho objektivního všeobecného neštěstí ještě trápení osobní. Občas se zasměju nad představou, jak by

Into the night A calling echoes All the fireflies Mourn with me in silence For when a fairy dies All feel her absence What do I have to live for now Except to spit in the face of god No matter how much I called He never answered at all Have you ever asked yourself What if you’re the last of a kind Because I have And now I know you were For the rest of my life I‘ll be waiting for you I accept solitude Noone will ever understand And if you never come back I‘d wait all over again I chose what to live for A long time ago I just never expected To find it in another person This calling echoes through the night All is silent in the presence of a holy might

Svět je rozbité a zlomené místo, tak proč bych mu měl něco dokazovat? Je to jako malovat dopředu pokažený obraz. Mistrovské dílo, které nakonec poliju pivem. Akorát že vím, že se to stane, tak to udělám rovnou vědomě a tradá… umění. Až na to že tomuhle je třeba se vysmát a ne tomu věřit. Napravovat kosti světa je ušlechtilé jen v knížkách. Člověk nechá celý život v tom, aby napravil aspoň jednu, a když se mu to konečně povede, tak zjistí jen to, že se nechal nakrmit ideály a spokojil se s málem. Světu je to jedno. Světu bude po středě čtvrtek a přesně tak dlouho bude vděčný. Snažím se udělat SPRÁVNOU VĚC, červený koberec prosím! Správná věc je teda taky kurva smutná. Stejně jako povrchní moralizování druhých. Je jako hučení fabriky na konci města, které slyším každý celý den, ale už jsem si na něj tak zvykl, že jsem ho odfiltroval z vědomí. Každý má představu o správné věci. A stačí jedno kouzelné slovo na to, aby provalilo hráze záplavám frází. Kde je místo pro lidskost? Kde je místo

Je to jako uštknutí pouštních zmijí Místo krve jed s horečkou mnou proudí To uštknutí mělo mi najít cestu domů Domov mi sebralo a cítím v sobě zimu Srdce bije do matrace s ozvěnou zvonů Počítá zbytečný čas prostý tvého hlasu Šíleně mi chybíš a chci ti poslat sílu Vše pozbylo smysl, když ztratil jsem svou vílu.

Zase padám volným pádem. Dno jsem ještě nepoznal a už na něj ani nevěřím. Ale ono věří ve mě. Uvěřím na něj, až mě obrátí naruby. Mám ke svému srdci spoustu výčitek. Protože přináší smutek a neštěstí mně i druhým a živí se cizí láskou jako pijavice krví. Jsem zloděj lásky. A zajímalo by mě, proč je to vždycky takové. Vždy se smutky, když to má být pravý opak. Proč jsou dojemná setkání nakonec topena v jezerech stesku? Místo nocí provoněných šeříkem a opravdovosti sdílené ve společném vyčerpání loučení a poznání, že všechny ty chvíle vznikly proto, aby mi už navždy chyběly stejně, jako mi chybělo srdce v tom snu. Když jsem se dírou zející pěsti ve svém hrudníku díval do sebe na prázdno. Možná proto, že všechny ty chvíle dokážu prožít, si je zasloužit nemám. A stran smutku jsou to nakonec taky chvíle stesku po tom, že nejsem normálnější.

Strange shapes And strange sounds all around It's alright Some days you feel like you belong Then comes a Monday Tuesday's a mayday Sometimes you belong Then comes a war day And end day You still manage to belong Until you don't Same as most don't And that's alright Because you can belong to them.

Podala mi granát Vetknul jsem si ho do hrudi Pojistku bez váhání zahodil S nádechy čekám explozi Nacházím v nich útěchu Víc už prohrát nemůžu Pro jedno objetí Proud všech řek bych otočil A šťastně bych se utopil Namísto toho počítám cvrčky Sám s baletem netopýrů Našel jsem i ztratil víru Pro koho jsem se narodil Pro koho bych dýchat chtěl Našel jsem, ale jen z dáli vidět směl

Ve zvlněné krajině severních Čech žilo obyčejné tele. To tele se každým dnem páslo na šťavnaté trávě a přemýšlelo stejně pomalu, jako přežvykovalo. Žilo pomalý život a nedokázalo si představit jiný. Přemýšlelo tak hlavně o tom kde najít stín, kde se nejlépe napít a kde se bude dobře spát. Nebyl to život šťastný, ale za to stoicky spokojený. Tak to šlo den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. Tady už přece nemůžeme mluvit o teleti, říkáte si určitě, a máte pravdu. Z telete časem vyrostl býk, ale jeho každodenní život se nezměnil a uvnitř teletem pořád zůstalo. Sem tam se o Tele zajímala nějaká kráva. Ale s krávami je těžké vyjít, a tak o ně býk Tele rychle ztratil zájem. Pastva, pití a spánek stačily ke spokojenosti. Pomalý život ale nemůže vydržet věčně… Přišel parný den, Tele to ráno přehnalo s pitím, takže většinu dne prospalo ve stínu. V noci se hladem a žízní probudilo, tak vyšlo na pastvu. A v tom přišla bouře. Byla to divoká bouře, stromy se ohýbaly, vítr foukal tak, že tele