literature

Vzhuru z udoli Peuchar

Deviation Actions

hipiry's avatar
By
Published:
662 Views

Literature Text

Brázdím kamenitý svah pahýlem, který zbývá z provizorní berle, kterou jsem si vyrobil z klacku, když jsem si zlomil kotník. To bylo ještě tam dole, kam již nevidím. Tady už bych žádné klacky nenašel, leda tak kamení a občas zakrslý keř, který před tisíci let mohl být semínkem smrku, které vítr zanesl do hor. Hůl se mi zlomila a vlastně nevím, proč jsem její zbytek ještě nezahodil. Možná abych si zachoval špetku důstojnosti. Abych se nemusel plazit po čtyřech.

Už čtvrtým dnem prší. Zde v horách ale padá jiný déšť. Spíš, než by padal, se sráží, lepí a plní plíce. Pohybuju se v mracích a představuju si, jaká to bude nádhera, až se vybelhám nad ně a vše bude vypadat, jako by se z mlhy pode mnou měl vynořit druhý, lepší pokus o svět. Viděl bych slunce, které by škvírou mezi mraky a kosmem vysušilo ty těžké mokré hadry, do kterých jsem zabalený. Bojím se sundat si boty, tedy to, co z nich zbývá. To abych neviděl, co se mi stalo s chodidly. Bolí to a myslím, že má kůže je rozmočená na kaši a teď jen plandá na kostech jako mokrý toaletní papír. V noci je strašná zima, ale horská tráva je přeci jen pohodlnější, než moje prkenné lůžko dole v chatrči v krásném údolí Peuchar.

Jdu již třetím týdnem, alespoň pokud se dobře pamatuji. V bílé tmě té mlhy kolem, daleko od bídy a záplav, vzpomínám na svůj domov. Na to, jak jsem se v něm nikdy necítil jako doma. Když naší vesnicí procházely „expedice“ na cestě do hor, tak si ti bohatí lidé říkali, věděl jsem, že se jim podobám více než své matce, zesnulému otci, nebo komukoli jinému, koho jsem kdy potkal. Přesto že byli tak jiní. Nosili mnohem víc oblečení, navíc barevného a měli spoustu zavazadel. Nikdy jsem moc dobře nepochopil, proč do nehostinných a nebezpečných hor chodí, co tam nahoře hledají? Když jednou za čas do údolí přijel pošťák, sešli se všichni sousedi a vyslechli novinky z Pákistánu a nedalekého Afghánistánu. Než jsem opustil svoje rodné údolí, rostla ve mně tíseň. Už jsem to nemohl vydržet.

Pomalu mi dochází síly a bodavá bolest v noze mne vrátila na zem. Užil jsem si výhled nad mraky. Chtěl bych o něm říct svým sestrám a bratrům, ale začíná mi docházet, že se nevrátím. V noci pozoruji, jak se v mracích blýská. Ne modře jako od blesku, ale žlutě a rudě. Na všech stranách. Když přijel pošťák na posledy, byl bílý jako stěna. Z brašny vysypal třesoucíma se rukama všechnu poštu na zem. Neslyšel jsem, co říká, byly to jen dvě věty. Hned sedl na svou motorku a ve spěchu odjel. Ženy, které přišly pro poštu, tehdy začaly naříkat. Slyšel jsem lidský nářek nespočetněkrát, vyrůstal jsem při něm. Ale z tohoto mi naskočila husí kůže, Mardan už prý není. Zbyl z něj jen mrak kouře a spálená zem.
Věděl jsem, že za námi do hor nikdo nepřijde. Není zde nic, co by stálo zato ukradnout. Ale tehdy se mne zmocnila tíseň, jakou jsem ještě nikdy nezažil. Neměl jsem možnost poznávat svět, ale že zmizela jeho nejúžasnější část, jakou jsem měl kdy možnost vidět (vzala nás tam škola), to bylo nepředstavitelné. Měl jsem strach, všichni ho měli.
V půlce léta se sousedé začali chovat, jako by měly přijít nejtužší mrazy. Každý byl nervózní a zvyšoval hlas, shromažďovali zásoby. Ještě jsem se neoženil a už jsem na to starý. Žil jsem sám, občas jsem pomáhal rodině. Pomáhal jsem jim sbírat dříví a připravovat se, i když nikdo vlastně nevěděl pořádně na co. Válka se horám vyhýbá. V chatrči, kde bydlí moji rodiče, dcery a bratři, jsem spíš překážel, než byl k užitku a nedokázal jsem snášet jejich strach. Byl ve vodě, ve vzduchu, v jídle a cítila ho snad i naše koza. Nedokázal jsem spát, připadalo mi, že mě ta tíseň rozmačká. Bylo to, jako když na mě ve škole křičel učitel. Byl jsem radši, když mě bil, ale tak či tak, tehdy mě utěšilo, že to skončí. Tentokrát byla ta tíseň čím dál horší. Rozhodl jsem se odejít.

Kameny pokrývá led a sníh. Mraky zčernaly a místy se trhaly, až zmizely úplně. Neovladatelně se třesu, ale ten výhled za to stojí. Poprvé v životě můžu vidět snad celý svět. Už vím, proč sem „expedice“ chodily. Jen je mi líto, že se z mraků nezrodil druhý pokus o šťastnější svět. Zato odkryly ten starý a já vidím široko daleko na všechny strany oheň a ohromné mraky černého kouře. Jako by země začala vydechovat uhelný prach. Nemám sílu sedět, ale moje hadry zmrzly tak, že mi nedovolí si lehnout.

Je tma a nemůžu dýchat, sníh mi svírá hrudník. V posledních dnech svého života jsem viděl víc, než za dvacet šest let. Pořád myslím na tu podívanou, co jsem viděl jako poslední. Jako by se v dálce na zemi rozsvítilo slunce, taková záře určitě není dílem člověka. Anebo možná je, ale možná, že ke mně promluvil bůh. Ta záře mne oslepila a po ní přišla rána jako tisíc hromů. Lekl jsem se a svah se se mnou začal s duněním sunout. Nejraději bych o tom vyprávěl bratrům a sestrám, ale už jsem v jiném světě. A necítím zde tíseň.
Comments4
Join the community to add your comment. Already a deviant? Log In
lulu-illussions's avatar
Zaujímavá poviedka plná emócií. Páči sa mi, že si vlastne nepotreboval žiadne postavy, len rozprávača, ktorého opis ani nie je v poviedke, sú tam len jeho myšlienky a pocity. Keď som raz začala, nemohla som prestať čítať.